rozhovor

Jan Haluza: Mladí lidé, hledejte moudrost!

02.12.2010 - redakce

Jan Haluza, nositel Řádu T. G. Masaryka II. třídy.  |  Foto: Ivo Hercik

Po únoru 1948 jste byl ve Zlíně zatčen, mučen, odsouzen k šesti letům těžkého žaláře. Čím jste se znelíbil komunistickému režimu? Neříkal jste si někdy, že by bylo lepší stát se více nenápadným, uniknout pozornosti StB a přežít na svobodě?
Angažoval jsem se ve straně lidové, byl jsem členem Orla. Vedl jsem náboženský život. Viděli ve mně osobnost, která se jim nelíbila. Byl jsem nominovaný i na kandidáta na poslance, ale z toho pak sešlo. Několikrát mě oslovili, abych vstoupil do KSČ, a já jsem to odmítl. Řekl jsem jim: Pánové, kdybych měl jít k vám, musel bych si vyrvat srdce a dát si na jeho místo nějaké jiné. Nikdy mne ale nenapadlo stáhnout se. Žil jsem si po svém a nelituji toho.

Věnoval jste se hodně sportu. Jen ve volném čase, nebo i profesionálně?
Profesionálně znamená za prachy. Ale tehdy se za prachy neběhalo. Dělal jsem sport čistě pro sport. SK Baťa nebo Orel mi zaplatily cestovné a to bylo všechno. Živil jsem se tehdy jako učitel němčiny. Ale dosahoval jsem ve sportu dobrých výkonů, takže se pak na mne lidé dívali spíše jako na nějakého závodníka než na učitele. Času jsem sportu věnoval hodně. Když jsem trénoval Emila Zátopka, tak jsme běhali téměř každý den.

Pomohla vám dobrá fyzická kondice přežít pracovní tábory? Vděčíte jí i za svůj vysoký věk?
Jsem v rukou Božích. Jestli Pán Bůh chtěl, abych se dožil 96 let, tak jsem se jich dožil, ne proto, že jsem dělal sport. Ale sport byl určitý prostředek k otužování těla, což mi v kriminále pomohlo. Byl jsem odsouzen na šest let. Zažil jsem při vyšetřování bití i mučení elektrickým proudem. V jáchymovské kobce a po každodenních vyšetřovačkách jsem byl úplně zdecimovaný a dostal jsem tyfus. Zhroutil jsem se. Dali mě do trestnice v Karlových Varech. Tři týdny jsem o sobě nevěděl, chodili se na mě celou dobu dívat, jak umírám a jestli už nejsem mrtvý. Pak jsem se ale najednou probral a žil jsem dál. Netrvalo to dlouho a šel jsem zase do dolů.

Splnil politický vývoj u nás po roce 1989 vaše představy a přání? Nebo jste také z něčeho rozčarovaný?
Po celou dobu až do roku 1989 jsem byl v jejich moci. Pořád mě sledovali, žil jsem pod určitým napětím, v tísni. Téměř nic jsem z té doby neměl. Po roce 1989 se to všechno změnilo. Ale myslel jsem si, že se bude situace měnit k lepšímu rychleji. Jde to velmi pomalu. Zdá se mi, že se svět nějak divně vyvíjí. Svět se sice po materiální stránce zdokonaluje, ale morálně se nevyvíjí. Prosazuje se taková světskost. Čekal jsem, že se u nás po roce 1989 morální stránka života zlepší, ale to se nestalo. Skoro bych řekl, že se dnes všechno dělá jen pro peníze. Přitom řada lidí je na tom hodně špatně.

Co byste vzkázal generaci nynějších mladých lidí, kteří už minulý režim osobně nezažili a odmalička vyrůstali v demokratické zemi?
Současná mládež neprošla takovými těžkými zkouškami a hrůzami, jaké jsme zažili my. Ocitla se hned ve svobodné éře, tak toho využívá. Mladí lidé by se měli více snažit o získání moudrosti, a ne se soustřeďovat jen na prožitky, které prospívají pouze tělu.

Vojtěch Cekota

Čtenost článku: 642

<<zpět