rozhovor

Otmar Oliva: Žádné omezení jsem necítil

26.11.2009 - redakce

Akademický sochař Otmar Oliva.  |   Foto: Ivo Hercík

Jak to přišlo, že jste se dal na životní dráhu umělce a začal studovat na uměleckoprůmyslové škole? Měl jste inspiraci v rodině?
Snad ani ne. Otec byl úředník. Ale děda byl fotograf. A maminka pracovala v provozovně Fotografia. Já jsem chtěl byl nejdříve kuchařem, pak elektrikářem. Pořád jsem si pro radost maloval. Navštěvoval jsem v Olomouci lidovou školu umění. A tak jsem pak zkusil umprumku. To už bylo v druhé polovině šedesátých let a okolnost, že byl můj otec v emigraci, nebyla překážkou. Přijali mne.

Tam jste pochopil, že umění je vaším životním posláním?
Na střední škole v Uherském Hradišti jsem poznal svého názorově nejbližšího kamaráda, předčasně zesnulého výtvarníka Jiřího Sedláka, a o generaci staršího rádce a učitele, akademického malíře Vladislava Vaculku. Ohromovala mě estetická úroveň i šíře Vaculkova uměleckého programu. Sahala od grafiky, malby, tapisérie a keramiky až po výsostné sochařství. Vaculka mi ukázal, co to je život a že je možno žít v pravdě. Taky na to v roce 1977 po domovní prohlídce umřel...

Na střední škole vás zastihl obrodný proces roku 1968...
Události let 1967, 1968 pro mne byly možná důležitější než veškeré umění. Tehdy nám bylo všechno zjeveno. Vycházely Literárky, vycházel Reportér. Potom však přišla normalizace. Lámaly se charaktery. Praskalo to jako ledy na jaře.

Brzy po absolvování akademie jste se znelíbil totalitní moci...
Ano, zrovna letos 17. října jsem si připomněl 30. výročí svého zavření. Na vojně v Českém Krumlově na mě nasadili dva agenty, kteří mne vyprovokovali k půjčování dokumentů Charty 77. Byl jsem zavřený dvacet měsíců. O svých agentech, kteří mi pomohli do vězení, jsem se ale dozvěděl až na základě zpřístupnění svazků po roce 1989.

Proč jste si založil vlastní slévárnu?
Když jsem se vrátil z vězení, chtěl jsem v roce 1983 udělat zemřelému Vladislavu Vaculkovi hrob. Bronzový kříž k náhrobku mi odlévali v Mesitu v Uherském Hradišti. Estébáci, kteří mě měli na starosti, tam ale vlítli a zakázali jim odlévat mé sochy. A pro jistotu v celé republice. Tak jsem byl nucen udělal si slévárnu doma. Tam si své práce mohu odlévat s kamarády sám a je to nádherné. Žádné omezení ve své tvůrčí práci jsem necítil. Mohl jsem si dělat ještě za minulého režimu, co jsem chtěl. Samozřejmě k tomu patřily výslechy a různé buzerace, ale s tím se muselo počítat.

Pak přišla změna politického systému. Nakolik dnešní realita splňuje vaše očekávání?
Přišly jiné problémy, na které jsme nebyli připraveni. Proto jsme dezorientovaní, proto jsou různé potíže. Říkám si, že to bude chtít ještě dalších dvacet let, abychom směli vejít do země zaslíbené. Přál bych si, aby se věci vyvíjely k lepšímu. Ale nechci dávat nějaká ponaučení. Mám dost starostí sám se sebou.

Vaše díla jsou rozeseta po světě. Jaký je váš vztah ke Zlínskému kraji?
Pocházím z Olomouce a na Velehrad jsem se v roce 1981 přiženil. Jsem vděčný například za svou první stěžejní zakázku, kterou byla liturgická úprava velehradské baziliky. Vážím si toho, že jsem se mohl stát autorem pamětní desky obětem komunismu na fasádě zlínské radnice. Přiznávám ale, že například styl batismu mne nijak nebere.

Vojtěch Cekota

Čtenost článku: 1263

<<zpět