rozhovor

Alena Rusová: Naším cílem je zmírňovat utrpení

04.12.2007 - redakce

Alena Rusová ze zlínské pobočky humanitární organizace ADRA.  |  foto: Ivo Hercík

Vzpomenete si, kdy vy sama jste poprvé někomu pomohla v nouzi?
Svému mladšímu, tehdy dvanáctiletému synovi, který po zhlédnutí obrázku hladem zbídačeného afrického dítěte nemohl spát. Musela jsem mu slíbit, že budeme takovým dětem pomáhat. A tak jsme v roce 1993 ve Zlíně založili Adru. Dále si vzpomínám na krásnou akci na záchranu nemocného děvčátka, Nikolky Drgové z Bojkovic. Na operaci jater potřebovala 3,5 milionu korun. Nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. Jeden známý novinář mi zatelefonoval přímo z rodiny toho děvčátka, do tří týdnů z toho byla celonárodní akce, pojišťovna nakonec operaci zaplatila a na kontě "Nikolka" se sešlo kolem 12 milionů korun. Teď se z toho konta pomáhá stejně nemocným dětem. Říká se tomu "kouzlo malých začátků".

Poskytování humanitární pomoci se nakonec stalo vaším hlavním zaměstnáním. Je to práce na osm hodin denně, nebo si musíte ještě ze svého volna ukrajovat velký díl?
To volno nepočítám, práce mě baví, bez plného nasazení by nešlo dělat nic.

Co je náročnější? Sehnat nějakého velkého a finančně silného sponzora, nebo je obtížnější sehnat spíše větší počet menších a takříkajíc drobných přispěvatelů a dárců?
Velcí dárci se obvykle hlásí sami, všímají si výsledků našich projektů, mají k nám už za ta léta určitou důvěru. Kupodivu je snazší získat "adoptivního" rodiče pro pomoc bengálskému dítěti, které by rádo chodilo do školy (poplatek je zde od 500 do 850 korun měsíčně), než pravidelného dárce např. do projektu ADRA ÚL, kde je nejnižší doporučená měsíční výše daru padesát korun.

Jsou lidé ve Zlínském kraji štědří a pravidelní dárci?
Nejsou lhostejní a pokud je oslovíme, ve většině případů se setkáme se vstřícným přístupem.
Projevuje se období před Vánocemi ve zvýšeném zájmu lidí například o možnost zaslání příspěvků nebo darů?
Určitě. Lidé jsou mnohem citlivější, litují ty méně šťastné, více si uvědomují výhody svého plného stolu, mají dobrý pocit z toho, když se rozdělí s potřebnými. Paradoxně nejvíce pomáhají ti, kteří mají nějaké své osobní trápení nebo nemají zrovna na rozdávání.

Ze které země, kam jste pomáhala organizovat humanitární pomoc, jste si odnesla největší dojmy?
Z poválečné Bosny, ale největší dojmy jsem si přivezla z Bangladéše, kam jsem se měla možnost v rámci kontrolních cest podívat dokonce šestkrát. Musím příznat, že bída Evropy se s tou asijskou bídou nedá vůbec srovnávat.

Není vám líto, že máte (charitativní organizace) svým způsobem omezené možnosti a nemůžete pomoci všem lidem, o kterých víte, že by si vaši pomoc a pozornost zasloužili?
To by nešlo ani při nejlepší vůli, to si plně uvědomujeme, jsme pouze lidé s omezenými možnostmi. Pomáháme tam, kde můžeme, před co jsme postaveni a na co stačíme. Naším cílem není odstranit všechno lidské trápení, naším cílem je co nejvíc ho zmírňovat. (kra)

Čtenost článku: 1107

<<zpět